úterý 7. února 2017

Nepřišel včas

Povídka, která nestihla Rassilonův brk.

Zdroj
Pobíhal kolem konzole, hýbal páčkami a mačkal tlačítky. Brzdy nechával zapnuté soustavně, s těmi si starosti dělat nemusel. Ani nevěděl proč tomu tak je. Ten zvuk se mu líbil a třeba to časem zjistí. Jen na obrazovku nekoukal. Těšil se na koncert Ian Dury and The Blockheads. Do Londýna roku 1976 se vracel často a rád. S úsměvem tancoval kolem konzole při představě sebe samého pogujícího v rozevlátém kabátě přiskočil ke dveřím. S oblibou přistával v temných zákoutích backstagí a pak šel na koncert jakoby nic. Vzal za kliku a ocitl se v pracovně Tomáše Garrigua Masaryka.
Seděl za stolem a něco četl. Když uviděl návštěvu, vstal, přišel k němu a potřásl si s ním rukou.„ Ahoj, promiň, že jdu nevhodně oblečen,“ omlouval se Doktor. Pohlédl na své odrbané tenisky vyzdobené spínacími špendlíky, nezvykle úzké kalhoty, košili pocákanou barvami a nedbale uvázanou kravatu.

„Ale to nic.“ Usmál se diplomat.
„TARDIS si zase dělala, co chtěla…“ Snažil se návštěvník zkrotit svůj účes ještě rozcuchanější než obvykle zatímco se omlouval.

„Ne. Říkal jsem si: kéž bych tě tu tak mohl mít. Jdeš jako na zavolanou. Mohu nabídnout místo v křesle a sklenici vína?“ Doktor se posadil a rozhlížel se. Zaparkoval u rozsáhlé knihovny. Kalendář na její poličce hlásal datum třicátého června 1937. Opodál bylo křeslo. Než se nadál, už seděl.  Naproti němu za psacím stolem Masaryk. Povídali si hodiny a hodiny. Šero postupně houstlo v tmu a večer se přeléval v noc.

Víš, naléval už několikátého panáka, velmi si vážím toho, jak jsi pomohl prosadit Československo. Přeci jen u Američanů a Britů máš dobré renomé a vše pod tvou rukou má dobrý konec. Vím, že tu navždy nebudu a snažně tě prosím, jestli by ses občas nepřijel podívat na mého nejstaršího syna, Jana. Dělá problémy nám i sobě.  Ty to s lidmi umíš a on potřebuje oporu. Navíc současná situace je jako velmi dusné ticho před bouří.“

„Ticho padne. Ehm… Pomůžu starému příteli.“ Dodal po chvíli přeci jen ovíněn.

Ráno zavzpomínal na předešlý večer, jak Prezidenta provedl po TARDIS. „Taky bych chtěl umět tak rychle a nenápadně prásknout do bot.“   Vzpomněl si na jeho výrok. Přesně to udělal, aby zůstal bez povšimnutí.  Ať už se stane cokoli, musí vzít Donnu.

„Ahoj! Ehm českou historii teď zase poznáš trochu víc zblízka, uvidíš. Je to ehm… komplikované. Nebudu tě poučovat o vztahu dějin k vortexu.“

Vyjeli raději hned, ale čas poháněný špatnými událostmi je mnohem rychlejší, než za normálních okolností. Proto, když přijeli, bylo už pozdě. V novinách se psalo 10. června 1948 a na Pražském hradě a Černínském paláci visela černá vlajka. Ovzduší bylo nasáklé tichem, smutkem a zlověstným klidem. „Nezbývá nám, než se zavděčit.“ povzdechl si Doktor.
„Ti lidi z StB jsou tak neschopní.“ Podotkla Donna.

Ani to tu nemají zajištěné.“ Neznámý návštěvník se hladce dostal do stroze, avšak honosně vyhlížejícího bytu v Černínském paláci. Interiéru vévodil mosazný stůl. Pokoj byl vytapetován a nacházely se tu tři křesla.  Na stole spousta podobizen rodiny, knihy, papíry a jablka.
V mezírce mezi tapetou a stěnou úplně dole u podlahy našel štěnici. V ložnici měl na nočním stolku antidepresiva, skleničku vody a rozečtenou knihu. Takový hřích ho od ní vytrhnout, pomyslel si. Peřiny byly rozestlané a opuštěné ve spěchu. Zamířil do koupelny. Do umyvadla pravidelně a vytrvale kapala voda. Okno bylo rozevřeno dokořán. Pod ním lavice a koš na prádlo. Jako by ho někdo naváděl na promyšlenou dráhu a chtěl se pojistit, že opravdu skočí.

Opatrně přešel k oknu. Výhled směrem na centrum stověžaté matičky Prahy. Byt byl směrem do dvora nedaleko od plotu a on z toho nebyl vůbec moudrý. Ale to už se šla na místo činu podívat druhá tajná vyšetřovatelka, jak jí nazývala zdejší policie. Doteď se musela dohadovat se strážníky, kdo to je a co tam dělá. Pro psycho papír to byla těžká zkouška.

„Totožnost: Jan Masaryk, věk 61 let… Však vy víte. Předveďte se, když jste tak věhlasní, až jste vlastně tajní.“ Dal jim to na místě činu sežrat vrchní velitel Alojz Lorenc.
„Sebevražda z psychického popudu to být nemohla. Podle vzorku vody si vzal svou denní dávku a šel počestně spát. Sice dle ztrhaného výrazu ve tváři a skrčeného prostěradla spal neklidně, ale spal. Hlava je zdeformovaná. Pár zlomených žeber, v okolí nich se nachází krev. Asi půl metru od hlavy se nachází dva vylomené zuby. A tělo leží dva metry od okna.“

.„Zarážející je ta useknutá ruka v pracovně oběti. A nikdo z vás jí nevěnuje sebemenší pozornost,“ prohlásí Donna.

„Běžte už!,“ vyhodí je vrchní velitel. Nedaleko narazí na dalšího policistu mířícího tam, odkud vyšli.
O pět hodin později prošlo vyšetřovací duo kdejaký archiv a písemnost, dokonce se zastavili i na policejním velitelství.

„ Ten den Jan Masaryk ráno pracoval, dopoledne jel za prezidentem Edvardem Benešem a odpoledne se šel podívat na sokolský slet.  Svému otci Dal přísahu, že bude stát při Benešovi a bude s ním spolupracovat. Trpěl depresemi, ty však léčil. Do politiky se dostal kolem 30. let svého věku, pracoval v Británii, USA, měl vlivné kontakty.“

„Právě proto, možná chtěl odjet do zahraničí. Zdejší situace není právě ideální, ale místní to netuší. Možná chtěl emigrovat. Má ideální podmínky pro vedení exilové vlády z Londýna. Kdybych mu aspoň trochu pomohl…“ Slábl hlas Pána času.
 „Nějak mi měkneš. Pojď.“

  ´Je skvělé mít Donnu.´ Pomyslel si Doktor. Nejen v chvílích jako je tahle.

Přemýšlel nad tím celou noc, ani oka nezamhouřil.  Pořád si v hlavě přehrával, jak se to mohlo seběhnout. U jeho rasy zcela běžný jev. Proto, když došli následujícího rána na velitelství spustil: „Okno v koupelně bylo otevřené dokořán, mezi postelí a koupelnou jsou vidět jasné stopy zápasu. Oběť byla nucena násilím, škrcena a u hlavy ji byla držena pistole. Jak jinak si vysvětlit otisk hlavně nad uchem a stopy na krku? Dopadla na břicho, proto ty vyražené přední zuby. Ale někdo z vás ji otočil, aby mě zmátl.

 „Nebo snad chcete říct, že tady oběť sama rotovala vzteky nad svou smrtí?“ nezůstávala pozadu Donna. 


„Víte toho nějak moc.“ Brumlal si velitel tajných služeb se služební přezdívkou Hus, když nesl dvě těla do vězeňské cely.“ Však ti za pár dní zaplatíme výlet na ruskou Sibiř. I té holce. Bude se vám to moc líbit.“

Doktor se vzbudil. Všude po cele byly čárky a vzkazy. Co měl taky člověk dělat jiného, když si od cely s maximální ostrahou dozorce neodskočí na kávu. Teda, minimálně od monitoru, na kterém se zobrazuje kamerový záznam z cely. Ačkoli se Doktor s Donnou podivovali, vše nasvědčovalo tomu, že čárky a podivné vzkazy byly naškrábány nehty.

„Tady chápu, proč si lidé koušou nehty,“ pomyslel si Doktor. Nehtová lůžka těch lidí musela být příšerně zohyzděná. Nikde neviděl krev. Vzkazy nebyly potmě čitelné jako Brailovo písmo. Byly slabě viditelné běžným okem, ale nebyly viditelné na kamerách. A i kdyby ty kamery bylo snadné obejít. Zdejší technologie byly úžasně zastaralé.

„V podstatě většina strachu zdejších obyvatel a v menší míře i vězňů je založena na strachu ze zdejšího režimu,“ promluvila Donna.
„Kromě toho,“ přidal se Doktor, „co nám můžou udělat? Na Gallifrey jsem viděl mnohem horší věci umocněné tím, že se týkaly mě osobně.“
Cela se opět ponořila do mlčení. Vězni občas přešli sem a tam. Hypnotizovaně hleděli na stěny. Pokud by tohle dělali mimo, museli by se dostavit k povídání s psychologem.

„Už to mám!,“ vyskočil Doktor radostí, divže nenarazil hlavou do stropu. Hned vzápětí se musel uklidnit.
„Nejsou to jen tak ledajaké čárky, které si vězni nebo trosečníci vyrývají do stromu. Tyhle, jsou mnohem promyšlenější.  Na první pohled to tak nevypadá, ale… obsahuje to docela podrobný popis budovy i s tajnými chodbami, délkou v metrech a hlavně s únikovou trasou.  Tečky odkazují na míru nebezpečí, čárky jsou trasa. Jen je musíš umět v hlavě zpřeházet. Míry jsou ve speciálně upravené mutaci římských číslic.“

„Zní to sice dost skepticky, ale proč už sakra neběžíme?!,“ ozvala se Donna.

Běželi ven spletí tunelů a chodeb. Po cestě nemíjeli žádného hlídače, a udělali hotový zatáčkový slalom. Šli přes sto dveří, jak v nějaké pohádce. Až na to, že tohle je trochu jiný žánr.

. „Právě se nacházíme ve Valdštejnské jízdárně. Je už po zavíračce, ale momentálně je tu výstava hotových skvostů České republiky. Třeba zápisy z první veřejné pitvy, deník Karla Hynka Máchy a královské šperky… Psst! Počkej chvíli. Dobrý, vzduch je čistý. Pojď za mnou.“

Ve třetí výstavní místnosti právě u onoho milostně pikantního deníku, prvního vysavače, který ve tmě skutečně vypadal jako Dálek, stála TARDIS. Hned vedle hnědé šatové skříně, která jí byla velmi podobná. Donna se sehla pro nějakou ceduli, zatímco Doktor odemykal svou milovanou a tu správnou budku. Ačkoli ta skříň byla velmi zajímavá, a po letmém proskenování šroubovákem našel velmi zajímavé údaje, nevyměnil by je ani v nejhorší noční můře. Někdy se sem vrátí ji prozkoumat.  Dveře za nimi zaklaply a ujal se řízení s naprostou grácií.

„Hele co jsem našla,“ Doktor si vzal od Donny ceduli. „V muzeu to aspoň nebude pokuta za parkování,“ Prohodila.
„Šikula!“ Pohladil stroj času po konzoli. „Dokonce si vymyslela vlastní exponátní popisek! Dar významnému českému kazateli Janu Husovi. Datována je do 13. století našeho letopočtu. Otevřít se ji nikomu za ta dlouhá léta nepodařilo. Ani byť jen nahlédnout okny. Předpokládáme, že se ve skříňce nachází pro Husa něco velmi cenného. Knihy či snad náboženské spisy a věci, které se církvi neměly dostat do rukou.“

Donna z kapsy vytáhla noviny zanechané v muzeu. Čerstvé ten den vytištěné nedlouho po momentu kdy uprchli z vězení. Ony to vlastně nebyly oficiální noviny, ale nějaký samizdat. Začala číst:
Z pražské věznice s nejvyšší ostrahou uprchla stovka politických vězňů, za což můžeme být jen rádi…
„Janovi jsem pomoct nedokázal, což mě velmi rmoutí, ale aspoň něco dobrého jsme pro Česko udělali. Nějakou dobu bych se teď tomuto území vyhýbal. Kdo ví, jak to dopadne… A co vlastně bude s námi…“


neděle 16. října 2016

Prouza v Praze

Poštěstilo se mi Prouzu slyšet i jinde než na domácí půdě. Ano, tenhle koncert bude vynikat hlavně svou bizarností.  Cestu na Frýdecko-Místeckou kapelu z Fajného - Mjesta do Prahy podstoupí jen málokdo. Třeba já s tátou.

Vešli jsme do klubu Újezd a začali hledat, kde se bude hrát. Sešla jsem dolů po schodech a rozhlížela se po místnostech. Nakonec jsem se zeptala: „Kde bude koncert?"
„Vedle." Odpověděl muž.
Začala jsem znovu pokukovat po místnostech.
„Slečno, to musíte po schodech nahoru a ven z budovy…“

S taťkou jsme se tomu zasmáli a trefili ty správné dveře. Uvítala nás místnost o něco menší než Sokolík. Do koncertu jsem si krátila čas okukováním okolí. V místnosti se stoly mohli návštěvníci popustit uzdu své fantazii na několika decimetrech čtverečních papíru nalepeného na stěně. Hotové skvosty. Mezi lidmi Angláni a pes na gauči.

Prodrali se na pódium přes zhruba 70 lidí a prostorem začaly znít první tóny Dlouho. Místnost voněla kouřem. Muž vedle mě kouřil dýmku. To by mu člověk i odpustil, že kouří. Ale na koncertech není co odpouštět.

Žádné divoké pogo jako na Sweetsen festu se nekonalo, ale i tak bylo na lidech vidět, že si to užívají. Není k zahození pozorovat, jak kapela hraje. Taky bych chtěla umět hrát na kytaru se zavřenýma očima. Jenom občas mrknout na publikum, nebo na kytaru při sólu. Oči se zavřou a mějte mě rádi. Hrajeme dál.

Má Prouza mezi fanoušky pár arachnofobiků? A pokud ano, dívají se na pódium?

Bez špetky toho skákání se to neobešlo. Lidi se vlnili do rytmu. S taťkou jsme téměř pořád zpívali duety. Jeho napodobování vokálů znělo jako psí vytí. Pokud z toho někdo ohluchl, tak se mu moc omlouvám, ale stálo to za to. Úplně dopředu se mi nechtělo, ať nevidím na setlist. To by nebylo překvapení. Vepředu bylo tolik místa, že nějaký pár tančil valčík. Roztomilé. Když si šli pro pivo pán se zubil. „Závist, co?“ V šestnácti jsem moc mladá na to, abych ti záviděla manželku.

Hodně mě potěšilo Houpeme lodí. A starší tvorba. Zazněly pecky jako Jéé, Tady je to místo, Čelem vzad, Až na to přijdu…

Se zvukem se poprali skvěle, kytary nás svou neučesaností zase dostaly. Stálo to za to. Zpěv měl nadšení a zápal. Bez přídavku jim odchod neprošel. Za celý koncert byli odměněni pořádným potleskem publika.

„Děkujeme.“
„Prosím!“

Od tramvajové zastávky až po výlez z metra jsme dělali s taťkou „zpívali“ kolemjdoucím. „Cestou domů pěšky, nic už nejelo a nešlo…“